Jak vzpomínáte na Brno, které vám za vysokoškolských studií bylo druhým domovem? 

To místo je úžasné! Zpočátku komplikované a nevlídné, ale když vás přijme, nic se mu nevyrovná. Lákalo mě vzdáleností od domova. Bydlet na koleji a pořádně si užívat, na to jsem se strašně těšil. Na kolejích jsem zažil ty nejšílenější večírky. Se studentským životem se nedá nic jiného srovnat – ta volnost, spojená s prázdnou kapsou, je nádherná. Brno má nezaměnitelnou intelektuální a kulturní atmosféru. Protože není hlavní městem, má větší volnost dělat si věci po svém. Projevuje se to v divadle, v muzice, v poezii, v lidech a navíc – lidé v Brně se znají a ovlivňují, proti Praze má více atmosféru komunity.

Co vás vedlo k tomu, že jste se ve třetím ročníku na vysoké škole stal mluvčím odpůrců pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky?

Byla to náhoda, jak to u těch nejlepších věcí v životě bývá. Pohyboval jsem se okolo sdružení Nesehnutí, Nezávislého sociálně ekologického hnutí, které bylo v centru českého alter-globalizačního hnutí. Měl jsem čas a zájem, a začal se globalizaci, zpočátku okrajově, věnovat. Když se dával dohromady INPEG, zapojil jsem se. Než jsem se nadál, stál jsem před kamerou. Vše jsme se učili za pochodu. Cítili jsme se zodpovědní, vždyť jsme byli součástí mezinárodního hnutí zaměřeného proti institucím globální ekonomiky.

Těsně před zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky jste ale odjel na dva semestry studovat do Spojených států. Čím vás – jako odpůrce ekonomické globalizace – Spojené státy lákaly?

Tehdy se taková možnost těžko odmítala, prahnul jsem po změně, a neváhal jsem. Tak trochu dezertér jsem ale byl. V době zasedání jsem seděl tisíce kilometrů daleko na přednáškách o sociální stratifikaci, nerovnosti a politické ekonomii. Ale byl jsem už napevno spojený s tím, co se dělo v ulicích Prahy. Prožíval jsem to přilepený k počítači. Studium ve Spojených státech jsem nevnímal jako popření myšlenek INPEG nebo korupci globalizací. Koneckonců velký kus práce na kritice globalizace udělali právě Američané: univerzity, think-tanky, kampaně jako ta proti Světové obchodní organizaci v Seattlu v roce 1999, ke které jsme všichni vzhlíželi jako k úspěchu občanské iniciativy proti globální ekonomické elitě. Univerzity jsou tam často centry intelektuální kritiky, v tomto smyslu jsem se cítil jako doma. 

Již deset let žijete v Londýně. Vnímáte rozdíly mezi životem ve Velké Británii a České republice, anebo už jsou obě země odlité stejnou globalizační formou?

Nemyslím si, že globalizace zestejňuje. Možná jistou povrchní, konzumní zkušenost – třeba život turisty v uniformním apartmánu na břehu anonymního moře. Je ale věcí volby, jestli nám tato zkušenost stačí, nebo zda chceme jít do hloubky.Je jistě velký rozdíl mezi životem v Praze a v Brně. Anebo mezi životem v západním Londýně, kde jsou i názvy ulic v bengálštině, a životem na jihovýchodě Londýna – s jeho karibskou populací.

Jak tedy vidíte globalizaci?

To je strašně obecná otázka a já obecně odpovídat nechci. Globalizace je fakt. Proces, který jsme nastartovali komunikační a technologickou revolucí a taky expanzí kapitálu a trhů. Otázka je, jakou globalizaci chceme. Já bych ji mnohem raději viděl ve spojení s termíny jako udržitelnost, spravedlnost a tolerance.

Zajdete do McDonald’s, KFC, Starbucks či do jiných nadnárodních řetězců?

Občas, nejsem dogmatik. Pokud ale existuje jiná možnost, jdu jinam. Věřím v sílu spotřebitele, i když vím, že ke změně chování korporací je potřeba mnohem víc než jen ta.

• Anna Sedláčková
• Autorka je absolventkou žurnalistiky na FSS MU v Brně.
• Redakčně upraveno Barborou Halbovou, studentkou žurnalistiky na FSS MU v Brně.
• Původní rozhovor byl uveřejněn v publikaci Absolventi: Nepřehlédnutelní a úspěšní (2008).